Itálie 2012
V neděli 2.9.2012 jsme se vydali po trase Praha – České Budějovice – Salzburk – Villach do italských Benátek, kam jsme přijeli v pondělí dopoledne. První šok nás čekal hned při parkování v garážích. Chtěli po nás, abychom nechali klíče v autě, čemuž jsme vůbec nerozuměli resp. nechtěli ani rozumět. Nejenže jsme měli auto plně naložené, ale ani naší české povaze to vůbec nešlo na rozum. Nakonec jsme se dopátrali, že auto můžeme zaparkovat a hlavně i zamknout až na střeše garáží. Připnuli jsme si kluky na vodítka a vydali se do uliček města. Benátky jsou krásné, domy, i když jsou staré oprejskané, mají své kouzlo, procházíte úzkými uličkami a voda je opravdu všude. Po shlédnutí hlavních lákadel města, jsme se vrátili k autu a jelikož jsme měli čas, vyrazili jsme rovnou směr Florencie.
Za tmy jsme přijeli do kempu Panoramo v městečku Fiesole. Odtud to bylo do centra Florencie, co by kamenem dohodil. Přespali jsme zde a další den jeli na prohlídku Florencie, kde jsme nechali auto na parkovišti přímo u řeky Arno a vyrazili na průzkum města. Pro kluky to bylo příjemnější než Benátky, protože se konečně mohli i proběhnout. Sice až na konci podél řeky, ale alespoň něco. Jinak Florencie je pěkně rušné město. Aut je tu neskutečně mnoho a bez gps bychom se jen stěží vymotali. Ten den bylo krásné počasí a tak jsme zvládli dojet ještě do Pisi, prohlédnout si slavnou šikmou věž. Odtud nás cesta zavedla do kempu Senato park u města La Spezia, kde jsme založili náš druhý tábor.
Ve středu jsme si původně naplánovali odpočinkový den. Vyrazili jsme do parku Cinque Terre. Jaké ale bylo naše překvapení! Z odpočinkového dne se stal pomalu den horolezecký … Vzhledem k tomu, že se ve městečkách na skalách hrozně špatně parkuje a parkovné je zde také neskutečně drahé, zvolili jsme jako dopravní prostředek vlak. Z La Spezia jsme vlakem dojeli do městečka Monterosso al Mare, které je ze všech městeček v parku Cinque Terre nejdále. Odtud jsme šli pobřežní stezkou přes městečko Vernazza do Corniglia. Abyste se ale dostali z jednoho skalního města do druhého, musíte to vzít přes kopec. A to byl kámen úrazu. S tím jsme nepočítali! Nohy se nám až únavou klepaly. Kopce jsou tu pořádný a pěšinky rozhodně nejsou stavěný pro kdekoho (rozhodně se sem nevydávejte s kočárkem nebo s nějakým chodícím handicapem). Třetí úsek stezky jsme museli vynechat, protože byl zavřený a projet šel pouze vlakem. Nejspíš kvůli povodním, které potkaly tato města v loňském roce a během kterého došlo i k velkému sesuvu půdy. Poslední čtvrtou část z města Manarola do města Riomaggiore jsme si ale nesměli nechat ujít. Jednalo se totiž o část, které italové říkají Via Dell´Amore (Cesta lásky) J Naštěstí tato část je nejlehčí, nejkratší, nejschůdnější a zvládne jí proto kdekdo, tedy i ti, kteří už předtím zdolali stezky mezi předchozími městy a fakt už toho mají dost ... (víme o čem mluvíme)
Z posledního městečka Riomaggiore jsme se vlakem vrátili zpět do La Spezia a pak už alou autem k horskému městečku Cervarezza do kempu Le Fonti. Ten nám doporučili kamarádi a stal se naším domovem na celé čtyři noci.
Ve čtvrtek nás čekal první výlet do kopců. Přímo od kempu vedla značená cesta na Monte Ventasso 1727 m.n.m. Kluci si užívali volného pohybu a my funěli jak staré lokomotivy. Byla to fuška, ale vrchol jsme zdolali! Krásné místo, krásný výhled, krásný zážitek umocněný tím, že jste dokázali vylézt někam, kam to dalo opravdu zabrat, zvlášť po předchozích ne zrovna relaxačních dnech.
Přímo z kempu jsme si všimli v dálce nějaké stolové hory a tak jsme si řekli, že na ní vyrazíme. Jednalo se o necelých 20km vzdálenou horu Pietra Bismantova 1041m.n.m. Nebyla sice vysoká, ale pohled do okolí z ní byl super. Navíc počasí nám přálo, takže co víc si přát J
V sobotu nás čekal výlet ze sedla Passo Cerreto do krásného údolí Sorgenti del Secchia. Když jsme do údolí dorazili, nad námi se tyčily skály a nám přišlo škoda skončit těsně pod nimi? Vylezli jsme tak až na Passo di Pietra Tagliata 1779m.n.m. Bohužel do dalšího okolí to už s kluky nešlo. V cestě nám stál skalnatý úsek, při kterém člověk musí využít i tamních lan a tak, i když kluci předváděli už několikátý den po sobě výkony hodné horských koz, dál jsme s nimi nemohli a tak jsme se po několika fotografiích vydali na cestu zpět.
V neděli ráno jsme sbalili náš tábor a vyrazili do ruchu Milána. Miláno nám ve většině případu připomínalo pražský Žižkov. Podobná architektura, ruch města. V jednu chvíli jsme procházeli „Vodičkovou ulicí“ a říkali si: Hele, teď by támhle za zatáčkou mohl být Mc Donald´s a skutečně, byl tam! Jen náměstí v centru s katedrálou a galerií se nám opravdu líbilo.
Po prohlídce města jsme pokračovali autem dál na sever do Dolomit k jezeru Lago Ledro, kde jsme si postavili stan v kempu Al Sole. Konečně jsme si zašli i do restaurace na večeři. Přeci jen jsme chtěli ochutnat pizzu nebo těstoviny přímo v Itálii. Naše žaludky se dobře najedly, ale už v pondělí jsme večeři museli zase vypotit. Vyrazili jsme autem do dolomitských výšin k Lago di Malga Bissina a odtud už pěšky k jezeru Lago Campo 1944m.n.m a dále do sedla na Passo di Campo 2296m.n.m. Cestou kluci jako vždy lítali po okolí. Jsme přesvědčení o tom, že Argento byl v minulosti kamzíkem a Glenýsek ožil o to víc, když se vykoupal v jezeře Lago Campo. V jednu chvíli jsem si všiml nějakého divného provazu na cestě. Když jsem se ale chtěl kouknout blíž, provaz zasyčel a odplazil se… zmijééé!!! Vyhřívala se na rozpáleném kameni a těch bylo v okolí spoustu. Od této chvíle jsem si kluky dal za paty, nějak jsme z toho setkání zrovna nebyli ve své kůži ... zvlášť, když jsme několik dní před naším odjezdem do Itálie, viděli fotografie Glenový dcery a její matky, obě byly po kousnutí hadem a nebýt včasného zásahu veterináře …
Ve středu čekal naše auto další záhul – spoustu serpentýn a kopců, jak už to tak na horách bývá. Jeli jsme přes průsmyky Passo di Gardena 2121m.n.m a Passo Falzarego. Zde nám navigace ukázala dokonce výšku přesahující 2200m.n.m. V prvně jmenovaném průsmyku jsme si udělali i krátký výlet. Kluci s Katkou skončili v sedle pod horou Gran Cier 2592m.n.m. a já se vydal směr vrchol. Proti mně chodili lidi v přilbách a s lany. Zhruba v polovině cesty jsem pochopil proč. Přišel první úsek, kde jsem musel lézt pomocí ocelových lan. Nakonec jsme se na vrchol nedostal. Přišel totiž druhý úsek a ten bych bez tohoto vybavení opravdu nedal. Můj sen skončil asi 30m pod vrcholem.
Den jsme zakončili v kempu Olympia v Cortina d´Ampezzo.
Poslední den jsme se vydali na krátký výlet k vodopádu na Rio di Fanes. Byl to hezký pohled na poměrně vysoký kaskádovitý vodopád. Okolo vodopádu vedou také dvě cesty – horní se může člověk projít za vodopádem, spodní cestou se zase člověk podívá až na jeho dno. Bohužel obě cesty vyžadují zase opatrnost a jištění se lany. S kluky jsme tedy byli opět mimo hru, ale vzhledem k tomu, že kopců už jsme vylezli dostatek a sil už také ubývalo, ani nám to nevadilo. Vrátili jsme se po pár hodinách k autu a vyrazili na 709km dlouhou a deštivou cestu domů do Prahy.
Fotky ZDE